STÁJ CAVALIER
Seznámení s instruktorkou aneb
Drezura s citem
Existuje přísloví, že drezura tu je pro koně, nikoliv kůň pro drezuru. Tím se ve své práci s koňmi řídím.
Drezura mě uchvátila už jako začínajícího jezdce. Kůň se svým člověkem dosahují harmonie, že jejich komunikace je prakticky neviditelná, tančí spolu.
Měla jsem štěstí, že jsem potkala skvělé lidi, jenž se řídili stejnou filosofií a zasvětili mě do tohoto krásného odvětví jezdectví.
Stále se vzdělávám a vím, že učení se v jezdectví (a v drezuře obzvlášť) nikdy nekončí.
V minulých letech bohužel získala drezura nelichotivou nálepku díky vrcholovým sportovním jezdcům. Tak trošku ztratila svůj původní význam (vzdělání koně, jeho zdraví, kondici a krásu) a stala se spíš cirkusovým představením, které může být v očích laika efektní, nicméně na úkor koní. Přesto doufám, že poslední dobou se již zase vrací ke svým kořenům.
Jedním z mých cílů je ukázat širší veřejnosti, že drezura se dá dělat i jinak. V souladu s koněm a pro něj. Je pro mě výzvou spojit klasickou drezuru s ježděním bez většiny pomůcek, jako udidlo, ohlávka, sedlo,... a pomoci s touto cestou i dalším jezdcům, kteří by se po ní chtěli vydat.
Nesmím samozřejmě zapomenout na moje koně, kteří jsou pro můj život nepostradatelní.
Prvním z nich je Diablo, patnáctiletý valach ušlechtilého plemene Pura Raza Espaňola. Narozen byl přímo ve Španělsku a já sledovala jeho cestu od první chvíle, kdy přijel k nám do Čech. Museli jsme si však ještě dva roky počkat, než se naše životy doopravdy protnuly.
V jeho čtyřech letech jsem se stala jeho majitelkou a naše společná cesta započala. Už od začátku jsem ho vedla bezudidlově, ale časem poznal i udidlo. Díky jeho pracovitosti dělal - a stále dělá - velké pokroky. S ním poprvé jsem si začala pohrávat s myšlenkami na závody, ačkoliv mě do té doby vůbec nelákaly. Ani dnes nejsou moji prioritou, je to spíš možnost, jak otestovat naše pokroky a prezentovat naši práci.
Druhým koněm je vznešený zástupce Fríského plemene - osmnáctiletý valach Anko van de Lindedijk. Jeho začátky jako jezdeckého koně nebyly příliš šťastné. Někdy po druhém roce života ho v Nizozemsku rychle obsedli a prodali do Čech. V té době jsem se s ním poprvé setkala, když jsem hledala svého vysněného koně. Vystřídal několik majitelů, nakonec zůstal ještě s jednou frískou kobylkou Yfke u pána, jež je měl jen pro radost a kochání. Po jeho smrti je oba nabídla rodina k prodeji, jelikož s koňmi neměli žádné zkušenosti. Narazila jsem na jeho inzerát a na druhý pokus po čtyřech letech přijel k nám. Protože úspěšně pozapomněl většinu věcí z jeho uspěchaného výcviku, začali jsme pomalu pracovat na všem od začátku. Dnes je to spolehlivý koník, který povozí začátečníka a také ho správně proškolí :)
Má jezdecká kariéra začala, když mi bylo deset let a já poprvé vyrazila na koňský tábor. Rodiče tehdy konečně pochopili, že bez koní to nepůjde. Prošla jsem několika jezdeckými kluby, kde sice jezdecký výcvik nebyl na vysoké úrovni a spočíval většinou - když už jsme tedy dostali možnost sednout na koně - v ježdění stále dokolečka kolem jízdárny. Ale za to jsem se naučila, co je všechno kolem koní potřeba, že to není lehká práce a každé chvilky s nimi jsem si vážila.
Pár let poté jsme narazili na skvělou drezurní trenérku Míšu Nágrovou, která mi dala ty nejdůležitější základy a ukázala krásu drezury. Když pak přišel můj první kůň - Rimke, velmi mi pomohla. Moje první kobylka mne mnoho naučila. V životě si zažila dost nepěkného a lidem zrovna dvakrát nedůvěřovala. Chvíli trvalo, než jsem si k ní našla cestičku, kdy mi konečně otevřela svou duši a začala mi věřit. Za to byl ale náš vztah tak pevný, že ho nemohlo nic zničit.
Pak přišel Diablo, další velká výzva v podobě sebevědomého puberťáka, největšího hřebce v okolí. Ale zároveň je to velký pracant a ochotný vyhovět člověku snad ve všem. Když jsem následně přišla o Riminku, byl mi obrovskou oporou. Čertík, rozdávající radost a optimismus.
S Diablem jsme začali spolupracovat v r. 2015 s profesorem z Královské jezdecké školy v Jerezu (Esp) Angelem Cidem a díky jeho obrovským zkušenostem se toho mnoho naučili. Jeho jeho kurzy můžu vřele doporučit všem, kdo to myslí s drezurou vážně.
Abychom mohli alespoň čas od času zkusit nějaké závody a získat tak zpětnou vazbu od někoho nestranného, stala jsem se členkou ČJF a po nějaké době získala drezurní licenci. Naše aktuální výkonnost s Diablem je stupeň "S". Bohužel kvůli jeho zranění na začátku léta 2019 jsme museli naši práci na čas přerušit. Jelikož mi závody ale vůbec nechybí, a protože se současným směřováním jezdeckého sportu nesouzním, členství jsem neobnovila. Prioritou pro mě je spokojený a zdravý parťák, ne kůň jako sportovní náčiní.
Vystupovali jsme také na několika veřejných akcích, např. pro podporu dětí s downovým syndromem, nebo na druhém ročníku veletrhu ForHorse, kde naše ukázka bezudidlové drezury byla součástí jak denního programu, tak večerní show. Dále jsme prezentovali PRE na chovatelských přehlídkách a svodu.
V roce 2018 vznikl díky iniciativě několika skvělých dam Český Bezudidlový spolek a začaly se pořádat závody bez udidel a bez uzdeček. S Diablem jsme se nadšeně zúčastnili i prvního Mistrovství ČR, kde jsme se umístili na krásném druhém místě.
Následně jsme vyrazili na Mezinárodního mistrovství v Polsku v jízdě bez uzdečky (tehdy jsme na nákrčáku jezdili teprve půl roku) a v drezuře si v poměrně silné konkurenci vybojovali třetí místo.
V roce 2019 se MČR Diablo kvůli zranění účastnit nemohl, proto Aný prošel dvouměsíční náročnou přípravou a se ctí zvládl své úplně první závody mimo domovskou stáj a dojel si pro skvělé třetí místo.
Také jsem prošla školením u ČBS pro rozhodčí a získala titul "Rozhodčí junior" pro bezudidlové závody a stále rozhodcuji na místních hobby závodech.
Mezi tím vším jsem začala i trénovat. Nejdřív známé, kterým se líbila naše práce. Pracovala jsem jako vedoucí a instruktor na táborech, vedla dětský kroužek a pokročilejší se mohli učit na našich koních. Úspěšně jsem absolvovala kurz instruktora jezdectví.
V roce 2022 se začal psát nový příběh - a to plnění snu o vlastní stáji. A v roce 2024 jsme se konečně mohli i s našimi koňmi přestěhovat.
V tomhle roce k nám přibyly dvě klisničky plemene Welsh pony - Fialka a Eiryn, které jsem následně obsedla a dnes vozí dětičky v kroužku. A ač si jsou vzhledově velmi podobné, povahou je každá jiná. Fialka je rozvážná dáma, za to Eirynka je hyperaktivní vtěrka.
Po poničkách k nám přišel strakatý fešák Bonďa, původně westernového zaměření, ale s trochou přemlouvání zvládne cokoliv, i nějaký ten skůček.
Jako poslední se do party přidal malý bílý roztomilý poníček Marcipán, který klame vzhledem, neboť to je pěkný lumpík, zkrátka tříletý puberťák. Ten má ještě obsedání a větší práci před sebou, zatím se učí slušnému chování ze země a na vyjížďkách s koňmi, kde ho vzdělává především Ďáblík :)
Do budoucna nás čeká hlavně zvelebování našeho kousku ráje, ale také řádná dávka vzdělávání jak sebe, tak koní i jezdců, kteří k nám chodí.
V současnosti se hodlám ponořit především do tématu biotensegrita a to jak z jezdeckého, výcvikového, tak terapeutického pohledu.
